Deathstalker

Z nejhlubších dungeonů osmdesátkových videopůjčoven se k nám vrací jeden z nejkultovnějších béčkových klonů barbara Conana. Jemně ironická, ale pořád poctivá hommage brakové hrdinské fantasy přináší mocnou porci nařvaných mečáků, krvavých rubaček a gumákových potvor. Meč, magie a gumákové obludy. Na těchto třech pilířích vystavěli tvůrci filmu Deathstalker slastnou projížďku přebušenými atrakcemi inspirovanými osmdesátkovou béčkovou fantasy. V dávných dobách, ještě než nezastavitelné proudy času pozřely poslední videokazetu, brázdil zaprášené regály videopůjčoven neohrožený rek, jemuž nebylo rovno. Respektive, popravdě řečeno, ve skutečnosti byl jen jedním z mnoha ušmudlanějších a chudších následovníků slavného Barbara Conana s Arnoldem Schwarzeneggerem. S béčkovou hrdinskou fantasy se v osmdesátkách roztrhl pytel a jedním z osvalených dobrodruhů, kteří z tohoto pytle vyskákali, byl i Deathstalker. Čtyřdílná série z produkce Rogera Cormana se vyznačovala mimo jiné i tím, že každý díl natáčel jiný tvůrčí tým s jiným hercem v hlavní roli a často také ve znatelně odlišném pojetí. Přesto, nebo právě proto, se z Deathstalkera stala v generaci vyrostlé na videobraku svého druhu legenda. K příznivcům této série patří i kytarista Slash z Guns N‘ Roses, který produkčně spoluzaštítil vznik nového pokračování/rebootu. Kreativně si projekt vzal na starosti mistr záměrně oldschoolových speciálních efektů a nenuceně sebeironických poct trashovým filmům Steven Kostanski (Den otců, Manborg, Nicota) a rozhodl se nacpat do filmu koňskou dávku krvavých soubojů, obludek, temných čar, démonických prastarých božstev, lepých děv a hrdinského patosu. Při sledování tohoto filmu vám doporučujeme žmoulat v dlani desetistěnku. (Festival otrlého diváka)